Historie obce

První zmínka

První písemná zmínka o Branišovicích pochází z roku 1222 a patří k nejstarším v našem regionu. Původní osídlení vsi zřejmě bylo české. Prvním majitelem byla Staroboleslavská kapitola, která v roce 1276 prodala desátky nedalekému dolnokounickému klášteru Rosa Coeli. Dalším držitelem vsi byl roku 1310 Ota z Poleradic (též z Branišovic) držící Branišovice zástavou od již zmíněného kláštera. Kounický probošt Rulant následně v roce 1326 prodal ves Elišce Rejčce, vdově po králích Václavovi II. a Rudolfovi I. Král Jan Lucemburský tehdy prodej potvrzoval. Když Eliška zemřela, odkázala všechny své statky (14 osad, mezi nimiž byly i Branišovice) Starobrněnskému klášteru, který v roce 1323 založila. Majetkem tohoto kláštera zůstala naše obec dlouhá staletí.

Zničení a obnova vesnice

Ves významně utrpěla za třicetileté války. Její obyvatelstvo, které v té době přešlo k protestantskému náboženství, z ní kvůli válce uteklo a ves zpustla. Až v roce 1673, dvacet pět let po vestfálském míru, našla sčítací komise v obci pět domů osedlých Čechy a Němci. Z této doby také pocházejí nejstarší dochované obecní pečetě s vyobrazením vodního ptáka a vinných hrozny; ty se později staly základem pro moderní znak obce. Následující roky se nesly ve znamení obnovy a rozmachu vsi. Byla postavena nová hlavní loď místního zpustlého kostela a roku 1710 přibyla socha svatého Jana Nepomuckého na severním okraji obce a zřejmě také malá kaplička v kopcích nad Branišovicemi. Do roku 1749 byly již osazeny všechny domy a dalších jedenáct vystavěno.

Z této doby také pochází nejstarší dochovaná podrobnější mapa Branišovic. Jde o mapu prvního vojenského mapování. Zachycuje Branišovice jako jedinou krátkou ulici, kostel, statek, dvě sakrální stavby (sochu svatého Jana Nepomuckého a kapličku na kopci za vesnicí). Horní a Dolní rybníky se nacházely zhruba na stejném prostoru jako dnes, Střední pak ležel přímo ve středu dnešní obce. Čtvrtý z nich, Polkovický, se rozkládal za Horním rybníkem a názvem odkazuje k ve středověku zaniklé si Polkovice ležící mezi Branišovicemi a Babicemi (dnešní Olbramovice).

Vznik Vinohrádek

V roce 1782 změnila ves po dlouhých staletích svého majitele. Císař Josef II. tehdy rušil mnoho klášterů, jež se mu zdály neužitečné pro stát a mezi nimi se ocitl i starobrněnský klášter, vlastník Branišovic. Místo toho se ustavilo malé branišovické panství, po nějž spadaly i některé okolní vesnice. O rok později přichází další významný mezník v dějinách obce: na jihozápad od Branišovic byla na bývalém vinohradu vystavěna nová osada Vinohrádky (německy Klein Weinberg), pojmenované po svém zakladateli Antonínu Kaschnitzovi von Weinberg, tehdejším správci moravsko-slezských statků – jeho jméno nese i nedaleký Kašenec. Původní osídlení osady bylo české, v pečeti měly Vinohrádky vinné hrozny, vinařské nože a iniciály W B. Obě vsi oddělovala přirozená hranice – údolí potoka. V roce 1824 byla ve Vinohrádkách zbudována zvonička svaté Trojice jako jediná větší sakrální stavba. Vinohrádky byly vždy přifařeny a přiškoleny k Branišovicím.

Založení školy a zámku

První škola v Branišovicích stála v roce 1773 na místě, kde se dnes nachází pomník padlým ve druhé světové válce. Brzy však přestala postačovat nárokům obou obcí a tak v roce 1805 vznikla škola nová, jejíž budovu dnes využívá obecní úřad. Byla to jedna z největších a nejreprezentativnějších budov v obci. V průběhu 19. a počátku 20. století byla rozšířena na dvojtřídní a posléze trojtřídní.

Zhruba ve stejné době je vystavěn i zámeček v prostorách zdejšího statku. Bylo to i proto, že v roce 1807 přichází další změna majitele – celé panství koupil rod Liechtensteinů a připojil ho ke svému moravskokrumlovskému velkostatku. Zámek nebyl obývaný žádným ze šlechticů, sloužil především jako správní budova dvora, proto se jedná o poměrně prostou stavbu. V roce 1848 přivítal vzácnou návštěvu – císaře Ferdinanda Dobrotivého s rodinou. Císař tehdy prchal před revolucí ve Vídni do Olomouce. Na zámku v Branišovicích strávil asi dvě hodiny, pohostili ho obědem. Císař přijal zdejšího faráře a rychtáře šesti okolních obcí. Následně pozdravil na balkóně shromážděný dav, který mu provolával slávu.

Obyvatelstvo

V stejné době probíhá ve vsi germanizace především vlivem okolního prostředí – Branišovice tvořily severní výspu německého osídlení na jižní Moravě. Proto velká část místního obyvatelstva byli často germanizovaní Češi, pro něž bylo němectví ekonomicky i sociálně výhodnější. Germanizace byla takřka úplná, takže na sklonku devatenáctého století tvořilo německé obyvatelstvo více než 80% branišovické populace. Do Branišovic tehdy přicházejí i Slováci, především za prací, stejně tak Češi z jiných částí Moravy.

V roce 1831 stihla ves pohroma cholery, na níž zemřelo mnoho lidí. Kvůli tomu přesunuly místní hřbitov, který se do té doby rozprostíral kolem kostela dál za obec na místo, kde stojí dodnes. Na uprázdněném prostoru kolem kostela byl později vysazen vinohrad.

Předválečná a válečná léta

Dalším milníkem ve vývoji obce bylo zrušení poddanství v roce 1850. Rod Liechtensteinů si podržel pouze místní velkostatek. Tehdy vzniká nové samosprávná síť – okresy a Branišovice patří k okresu krumlovskému. Významným milníkem bylo zřízení poštovního úřadu v roce 1873 – nacházel se v dnešní budově firmy JMK Elektro a to až do konce druhé světové války. V obci se také rozmáhá společenský a spolkový život. Nejstarším doloženým bylo sdružení místních dobrovolných hasičů (již v roce 1889), z roku 1903 jsou známy jejich stanovy. Před válkou vznikly další spolky – záloženský (Raiffeisenova banka), mlékárenský, zpěvácký a křesťansko sociální.

V roce 1901 je vytvořen nový soudní okres Pohořelice a Branišovice k němu společně s Loděnicemi, Šumicemi a Trnovým Polem přecházejí. V roce 1908 umírá poslední příslušník rodu Liechtensteinů a moravskokrumlovský velkostatek a tím i místní hospodářství získal rod Kinských, ten ho bude držet až do roku 1945.

Do života v obci významně zasáhla první světová válka – spousta mužů od úplných mladíků až po vyzrálé živitele rodin byla odvelena na frontu a čtyřicet se jich už nevrátilo, mnozí doslova zmizeli beze stopy. Klid nenastal, ani když válka skončila. Čeští a moravští Němci, nesouhlasíce se vznikem československého státu, si vytvořili vlastní zemi – Deutschböhmen (Německé Čechy) a Branišovice spadly pod jednu z oblastí – Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava). Neživotaschopný německý útvar ale záhy skončil. O tom, jak se projevil na branišovickém životě, bohužel nevíme.

Rozkvět za první republiky

Následné období se neslo ve znamení všeobecného rozmachu obce jak na německé, tak na české straně. Československá vláda se všemožně snažila posílit význam Čechů v německých oblastech. Proto byla v obci v roce 1921 založena česká škola pod záštitou Národní jednoty v Rajhradě. Jednotřídní škola sídlila v místnosti Staré hospody, tyto prostory sice účelům výuky nevyhovovaly, ale jiné neměli místní Češi, většinou chudí zemědělští dělníci, k dispozici. Na škole se často střídali učitelé, změna nastala až v roce 1926, kdy do Branišovic přichází mladý učitel Ferdinand Kratochvíl z Holásek. Ten v obci zůstal až do roku 1938 a kromě výuky dětí se věnoval i osvětové činnosti – založil například obecní knihovnu a stal s výraznou oporou české menšiny.

Další podporovatelem byl Ladislav Prucek, správce velkostatku Kinský. V obci byl tehdy ještě další statek, patřil statkáři Juliu Lukschovi, vlivnému Němci. Českou menšinu posílily i dva další významné úřady, které přešly do jejich rukou – poštmistr a farář. Kostel, dominanta obce tehdy dosáhl svého vrcholu. Bylo kolem něj vysazeno mnoho keřů a stromů a obklopila ho krásná zídka z červených režných cihel, typického stavebního prvku moravských Němců. V jeho blízkosti byl také postaven monumentální pomník padlým v první světové válce.

V roce 1928 zakládají Němci i Češi každý svou školku (německá se umístila v uprázdněné třídě německé školy, česká na Staré hospodě). Německá škola byla v té době dvojtřídní, česká jednotřídní.

I německý život v Branišovicích vzkvétal, vznikají další spolky – Turnverein (tělovýchovná jednota), sdružení místních zemědělců, Kulturní svaz a podobně. Němci v té době drželi všechny podstatné úřady a instituce v obci – měli převahu v zastupitelstvu, starosta byl Němec, němečtí živnostníci provozovali ochody, krejčovské, ševcovské a jiné dílny. Počet drobných živnostníků v obci byl vysoký. V roce 1924 proběhla elektrifikace celé obce, díky blízkosti státní silnice měli místní dobré spojení s Brnem i Znojmem, autobus je v roce 1938 mohl zavézt až do Vídně.

Politická situace

Politický život Branišovic určovalo pět stran – čtyři německé a jedna česká. Z německých měli nejsilnější pozici křesťanští sociálové, jakožto strana nejstarší a také němečtí agrárníci. Tyto dvě strany výrazně orientované na venkovské obyvatelstvo v obci dominovaly, agrárníci dlouho drželi úřad starosty. V obci dále působili němečtí živnostníci a také sociální demokraté, jejich pozice ale bývala slabší. Češi úzce spolupracovali s českou agrární stranou, v obecních volbách ale většinou kandidovali samostatně.

Společné soužití Čechů a Němců probíhalo v obci v poklidu bez větších problémů, obě komunity ale žily spíše odděleně, měly například málo společných akcí (třebaže Němci navštěvovali často akce české školy). Výjimkou byl velký společný lampiónový průvod v březnu 1935 k příležitosti narozenin prezidenta Masaryka.

V roce 1929 se v obci zastavil krátce právě prezident Masaryk, který vesnicí projížděl při své cestě na Vranovsko. Nejprve byl přivítán před německým velkostatkem starostou, hasiči a německými obyvateli, načež sjel dolů k zámečku, kde ho vítala česká menšina s Pruckem a Kratochvílem v čele. O pár let později navštívil vesnici i Edvard Beneš, ten však obcí pouze projížděl.

Krize třicátých let a druhá světová válka

Konec dvacátých let a třicátá léta byla poznamenána celorepublikovou nejistotou a rostoucím napětím. Také na Branišovice dopadla ekonomická krize a radikalizace – ve vsi vznikla pobočka Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a začala získávat na vlivu. Vyhrála sněmovní volby 1935 a s drtivým náskokem také obecní volby 1938 – i když hlavně proto, že všechny ostatní německé strany byly zakázány. Starostou se stal Friedrich Grob, předtím vůdce místních křesťanských sociálů, který do SdP vstoupil, aby udržel chod obce v přijatelných mezích. Později byl nahrazen otevřeně pronacistickým Franzem Blaschkem.

Po podpisu mnichovské dohody o odstoupení pohraničí Hitlerovi spadly Branišovice do Třetí říše jako část Sudet. Část Čechů v reakci na to ze vsi odešla. O fungování obce během protektorátu se nezachovaly téměř žádné zprávy.

Obec těžce poznamenaly závěrečné dny druhé světové války. V květnu 1945 probíhaly boje o Branišovice mezi Němci a Sověty. Obětí se stalo patnáct domů a hlavně kostel, na nějž dopadla zápalná bomba. Při následném požáru shořelo všechno vybavení kostela, střecha a zůstaly jen obvodové zdi. Kompletně také zmizela řadová ulice pod ním.

Sověti dobyli obec 7. května. Na sovětské straně padli dva vojáci (byli pohřbeni u kostela, později převezeni na hřbitov do Hustopečí). V obci došlo k celé řadě incidentů – rabování, znásilňování a týrání, které měli na svědomí dílem sovětští vojáci, dílem čeští partyzáni.

Období po druhé světové válce bylo dobou silných protiněmeckých vášní, které se projevovaly diskriminací nebo divokým vyháněním přes hranice. K nim v Branišovicích nedocházelo, soužití ale nebylo bezproblémové – Němci se ocitli v izolaci, navíc do obce přicházeli noví čeští osadníci. Tyto nesourodé skupiny spolu leckdy musely žít v jednom domě. Němci byli na základě dekretů prezidenta republiky zbaveni práv, majetku i občanství, prakticky jediné místo, kde se mohli scházet, byly mše. Protože kostel byl zničen, snažili se ho nějak provizorně opravit, což se jim ještě během roku 1945 podařilo.

Místní Němci byli vysídleni v roce 1946 a skončili především v Bavorsku – počet obyvatel Branišovic tím výrazně poklesl a už se nikdy nevrátil na meziválečnou výši. Do obce naopak přišlo mnoho českých reemigrantů, kteří dosud žili na ukrajinské Volyni.

Poválečný život

První poválečné roky byly ve znamení oprav dvou důležitých institucí – školy a kostela. Češi se nastěhovali do bývalé školy německé, která byla taktéž za války těžce poškozena (školka se přesunula na bývalou faru). Opravy obou budov ztěžoval zejména místní neochotný výbor a také obyvatelstvo zdráhající zapojit se do prací. Nejnutnější opravy se do konce čtyřicátých let stihly. V důsledku socialistické a komunistické politiky se však výrazně změnila struktura obyvatelstva (které bylo nesourodé a trvalo, než se sžilo), zmizela pestrá škála místních obchodníků a živnostníků a kolektivizace výrazně změnila přilehlou krajinu. Většina drobnějších památek zůstala zanedbaná, případně byla zničena.

Mnoho věcí se však podařilo. V obci byla už v roce 1945 zřízena četnická stanice a začalo se se stavbou místního JZD – zabrán byl také bývalý německý statek, v jehož areálu se dnes nachází Šlechtitelská stanice, v níž i v následujících desetiletích úspěšně pokrčovala šlechtitelská tradice.

Na konci čtyřicátých let ve snaze bojovat proti suchu, jsou znovuvybudovány Horní a Dolní branišovický rybník. V roce 1952 místní svépomocí budují pomník padlým ve druhé světové válce. Založeno bylo také nové fotbalové hřiště. Už v červnu 1945 vzniká nový sbor dobrovolných hasičů a v průběhu let přibývají další.

Významná změna přichází v roce 1964, kdy začínají práce na obchvatu státní (dříve císařské silnice) mimo obec, protože přestala vyhovovat nárokům dopravy a došlo na ní k minimálně jedné smrtelné nehodě. V roce 1976 je v rámci Akce Z dokončena stavba kulturního domu (jehož sál byl tehdy druhý největší ve znojemském okrese, ze stejné akce vešla i autobusová zastávka nebo budova Jednoty.

V roce 1983 byla zavřena místní škola, branišovické děti od té doby musejí jezdit do Olbramovic a v posledních letech také do Pohořelic. Ještě dříve (v roce 1980) byl zrušen i Místní národní výbor a začleněn pod výbor v Olbramovicích. Kompletní místní samospráva se do Branišovic vrací až po revoluci v roce 1989.